by Pamela M.

For English, scroll down

Vždycky začínám den nad kávou a novinami. V neděli (17. července 2005) byl můj přísun informací a stimulací přerušen mou znepokojenou reakcí na dva úvodní články na serveru The New York Times. Jeden pojednává o posledních případech sebevražedných atentátů v Iráku, nenajdeme v něm nic jiného, než počet a vágní určení obětí . Při jednom útoku: „ … bomba v automobilu … zabila víc než dva tucty lidí, většina byli děti.“ Ty samé děti, pro které je tato války vedena, aby jim zajistila lepší budoucnost (definice lepší budoucnosti se v různých pohledech liší).

Druhý článek, o útocích v Londýně, Slibné a rozmanité životy ztraceny při útocích, najdeme příběh a medailonek s podrobným popisem každé oběti: biskupovi dcery, syna státního úředníka, matky s dětmi; z pokračování článku vyplívá, že byli zabiti „cenní“ lidé, kterým bylo útokem zabráněno uskutečnit své sny a naplnit své osudy. Vrátila jsem se k předchozímu článku. Kde jsou příběhy těch zabitých v Iráku, kteří vedli slibné a rozmanité životy? Na rozdíl od obětí z Londýna, cenných životů, které neměly být ztraceny, byli pouze zúženy na statistiku. Ve válce je vždy tendence odlidšťovat ty „druhé“ při zachovávání identity těch vlastních. Je to, o co se média snažila? Vytvořit názor, že některé životy jsou cennější než ty ostatní?

V Shakespearově Kupci Benátském se libra masa cení třemi tisíci dukáty. V mnoha případech se světová spravedlnost zakládá na předpokladu oko za oko, jeden život je platba za jiný. Na filozofické úrovni byla cena našich rakví určována ze vztahu skutků, osobností a potenciálu. Neznám odpověď, ale z mého pohledu to vidím takhle: lidé nemají cenu, která se dá přepočítat na váhu, a stejně tak je nemožné změřit nenaplněný potenciál. Syn státního úředníka se mohl stát pedofilem a irácké dítě zase brilantním učitelem.

Tragická cena, kterou platíme za válku, nemůže být vypočítána statistikou nebo odhadovanou ztrátou slibů, ale tím, že budeme brát v úvahu ztrátu naší empatie a na naší schopnosti vidět ostatní, jak vyznávají stejné hodnoty jako my.

---------------------------------------------------------------------------------------

Often, I start the day with coffee and the news. Sunday (17.07.05), my input of stimulation and information was interrupted by a reaction of disturbed irritation as I read two headlining articles in The New York Times (online ed.). One detailed recent waves of suicide bombings in Iraq, noting the number of dead and vague demographics of victims. Of one attack-
“car bomb….. killed more than two dozen people, most of them Iraqi children.” The same children the war is being fought to provide a better future for (version of better future varies)? The second, about the London attack, Lost in the Bombings, Diverse and Promising Lives, detailed personal minutiae of victims- a Bishop’s daughter, an executive’s son, mothers and children- and continued by pointing out the tragedy that people of value were destroyed, unable to realize dreams and fulfill destinies. I thought back to the first article. Where were the stories of those killed in Iraq who lead diverse and promising lives? Reduced to a statistic while the London victims were names with stories- valuable lives that should not have been lost? In conflict, there is always the tendency to dehumanize the ’other’ while preserving your own identity. Is this what our media intended? To give the perception that certain lives are worth more than others?

In Shakespeare’s The Merchant of Venice, a pound of flesh is valued at 3000 Ducats. Much of the world’s justice is based on the concept of an eye for an eye- one life is payment for another. On a philosophical level, the worth of our mortal wrappings has been pondered in relation to deeds, character, and potential. I have no answer, but as I see it- people don’t have a per pound price to be handled like a commodity and it’s impossible to measure unreached potential. The executive’s son could become a child molester and the Iraqi child a brilliant teacher.

Average user rating

   (0 vote)